Finanční udržitelnost bydlení
Zatížení výdaji na bydlení
Míra zatížení výdaji na bydlení představuje průměrný podíl disponibilních příjmů, který vydá domácnost na výdaje spojené s bydlením.
Celkové výdaje na bydlení zahrnují nájem, elektřinu, plyn, ústřední topení a vodu, vodné, ostatní služby, paliva a běžnou údržbu. Nezahrnují splátky úvěrů ani úroků.
Pro mezinárodní srovnání využíváme data Eurostatu, ve kterých jsou mezi výdaje na bydlení zahrnuty náklady na energie (voda, elektřina, plyn a topení), pojištění nemovitosti, povinné služby a poplatky (např. odvoz odpadu a odpadních vod), daně, běžnou údržbu a opravy. Pro vlastníky nemovitostí se do nákladů na bydlení započítávají úrokové platby z úvěrů na bydlení po odečtení daňových úlev. U nájemníků jsou do nákladů zahrnuty platby za nájem.
Stav a vývoj
- V Česku se míra zatížení výdaji na bydlení dlouhodobě pohybuje kolem 23 %, nejvyšší bylo zatížení v roce 2013 (26 %), nejnižší v roce 2021 (21 %). Od roku 2021 do roku 2023 došlo k rychlému nárůstu o necelé 3 p.b., v letech 2024 a 2025 jsme však opět zaznamenali mírný pokles na 22 %. Situace se tak po rychlém zhoršování v posledních letech opět mírně zlepšuje.
- Z regionálního pohledu dávaly v roce 2025 v průměru větší část svých příjmů na bydlení zejména domácnosti v Praze (25 %), dále v Ústeckém (24 %), Moravskoslezském (23 %), Libereckém (23 %) a Olomouckém kraji (23 %). Dlouhodobě nejvíce se nad celorepublikovým průměrem pohybuje Praha, a to v průměru přibližně o 4 p.b., a Ústecký kraj v průměru asi o 2 p.b. Naopak dlouhodobě nejníže pod republikovým průměrem jsou výdaji na bydlení zatíženy domácnosti na Vysočině, průměrně o 3 p.b. méně.
- Z jednotlivých skupin obyvatel jsou výdaji na bydlení nejvíce zatížené zejména nízkopříjmové domácnosti (u domácností v nejnižším příjmovém kvintilu tvořily výdaje na bydlení v roce 2025 36 % příjmů). Dále nájemníci (35 %), jejichž výdaje na bydlení v dlouhodobém horizontu rostly nejvíce (od roku 2005 o více než 5 p.b.) a samoživitelé a samoživitelky (31 %), u kterých byl v posledních letech zaznamenán nejvyšší nárůst (jejich zatížení je o více než 3 p.b. vyšší ve srovnání s obdobím před třemi lety).
- Pozitivní zprávou je, že mírný pokles celkového zatížení výdaji na bydlení v posledních dvou letech se propsal do zlepšení pro všechny skupiny domácností. Přestože jejich zatížení zůstává nad průměrem všech domácností, došlo v roce 2025 k výraznějšímu zlepšení pro domácnosti s nejnižšími příjmy, samoživitele a mladé domácnosti. V roce 2024 došlo k relativně velkému zlepšení v domácnostech seniorů, jejichž výdaje na bydlení jsou z větší části tvořeny energiemi.
- Rozdíly mezi různými skupinami domácností se však dlouhodobě stávají stále výraznějšími. Nájemníci, mladí, samoživitelé a domácnosti s nízkými příjmy čelí výrazně vyššímu zatížení výdaji na bydlení, které oproti průměru stále více stoupá. Jejich zatížení výdaji na bydlení se tak postupně vzdaluje od vlastníků a domácností s vyššími příjmy, čímž se prohlubují společenské nerovnosti. Zatímco před 20 lety bylo zatížení domácností bydlících v nájmu o 36 % vyšší než domácností vlastníků, dnes je téměř dvojnásobné (vyšší o 94 %). Podobně pak zatížení pětiny domácností s nejnižšími příjmy bylo před 20 lety vyšší o 181 % než pětiny domácností s nejvyššími příjmy, zatímco dnes je vyšší o 205 %.
- V evropském srovnání se Česko dlouhodobě pohybovalo mírně nad průměrem EU, k větším nárůstu oproti průměru EU došlo zejména mezi lety 2022 a 2024. V průměru je tak Česko srovnatelné v zatížení výdaji na bydlení v posledních letech nejvíce například s Nizozemskem nebo Finskem. Ve srovnání se sousedními státy je zatížení výdaji na bydlení nejvyšší v Německu (24 %) a v Česku (21 %). V dalších státech je situace ve srovnání s Českem mírně příznivější - 16 % v Polsku a na Slovensku a 17 % v Rakousku. Dlouhodobě nejhorší je situace v Řecku, kde domácnosti vynakládají průměrně 35 % svých příjmů na bydlení.
Hodnocení
Dlouhodobý trend
- Zatížení výdaji na bydlení dosáhlo svého vrcholu v roce 2013, od té doby stabilně klesalo až do roku 2021. I přes nárůst mezi lety 2021 a 2023 je poměr mezi výdaji na bydlení a příjmy domácností nižší než před deseti lety. Dlouhodobý trend je tak hodnocen jako zlepšování.
Krátkodobý trend
- Mezi lety 2021 a 2023 zatížení výdaji na bydlení rychle narostlo. Naopak v letech 2024 a 2025 postupně opět mírně klesalo, díky čemuž hodnotíme výslednou situaci za poslední tři roky celkově jako stabilní.
Mezinárodní srovnání
- V rámci států EU se Česko nacházelo dlouhodobě mezi průměrem zemí EU. V posledních několika letech se však od průměru EU vzdálilo natolik, že nyní se Česko nachází mezi třetinou srovnávaných zemí s nejvyšším průměrným zatížením domácností výdaji na bydlení. Mezinárodní srovnání tak hodnotíme jako nepříznivé.
Česko
Mezinárodní srovnání
Nadměrné zatížení výdaji na bydlení
Míra nadměrného zatížení výdaji na bydlení představuje podíl domácností, jejichž výdaje na bydlení přesahují hranici 40 % disponibilních příjmů a jsou tedy považovány za nadměrně zatížené.
Celkové výdaje na bydlení zahrnují nájem, elektřinu, plyn, ústřední topení a vodu, vodné, ostatní služby, paliva a běžnou údržbu. Nezahrnují splátky úvěrů ani úroků.
Pro mezinárodní srovnání využíváme data Eurostatu, ve kterých jsou mezi výdaje na bydlení zahrnuty náklady na energie (voda, elektřina, plyn a topení), pojištění nemovitosti, povinné služby a poplatky (např. odvoz odpadu a odpadních vod), daně, běžnou údržbu a opravy. Pro vlastníky nemovitostí se do nákladů na bydlení započítávají úrokové platby z úvěrů na bydlení po odečtení daňových úlev. U nájemníků jsou do nákladů zahrnuty platby za nájem.
Stav a vývoj
- V roce 2025 bylo v Česku zatíženo nadměrnými výdaji na bydlení 10 % domácností. Nejvyšší podíl domácností s nadměrným zatížením vykazovala Praha (19 % z celkového počtu domácností v kraji), dále Liberecký (14 %), Karlovarský (11 %), Moravskoslezský (11 %) a Ústecký kraj (11 %).
- Významně více jsou ohroženy nadměrnými výdaji na bydlení nízkopříjmové domácnosti (1. příjmový kvintil), v roce 2025 se to týkalo 32 % těchto domácností. Dalšími významně dotčenými skupinami jsou poté nájemníci (30 %) a samoživitelé a samoživitelky (22 %).
- Dlouhodobě se podíl domácností s nadměrným zatížením výdaji na bydlení pohybuje kolem 12 %, nejvíce nadměrně zatížených domácností bylo v roce 2013 (15 %), naopak nejméně v roce 2021 (9 %). Za posledních deset let došlo celkově k poklesu podílu těchto domácností (o necelé 4 p.b.). Mezi lety 2021 a 2023 došlo k výraznému nárůstu, v posledních dvou letech však podíl nadměrně zatížených domácností opět klesá a nachází se tak přibližně na úrovni roku 2019.
- V domácnostech samoživitelů a samoživitelek došlo mezi lety 2022 a 2024 k nejrychlejšímu nárůstu nadměrně zatížených domácností (o více než 8 p.b.). Významný nárůst byl dále patrný mezi lety 2021 a 2023 zejména u nízkopříjmových domácností v prvním (o 10 p.b.) a druhém příjmovém kvintilu (o 5 p.b.). Pozitivní zprávou je, že u všech těchto skupin se situace v roce 2025 opět začala zlepšovat.
- Strmější růst nadměrně zatížených domácností byl v poslední době patrný také u domácností důchodců, jichž bylo výdaji na bydlení v roce 2023 nadměrně zatíženo o 8 p.b. více než v roce 2021. U těchto domácností došlo ale také k největšímu zlepšení v roce 2024. Tento výkyv je způsoben zejména větší průměrnou velikostí bytů na osobu, a s tím spojenými vyššími nárůsty v nákladech na energie v letech vysoké inflace.
- Dlouhodobě nejvíce nadměrně zatížené jsou domácnosti nájemníků, u kterých došlo k nárůstu zejména po deregulaci nájemního trhu. V maximu bylo v roce 2013 nadměrně zatíženo 37 % těchto domácností. V roce 2025 došlo také u této skupiny ke zlepšení a současná hodnota je přibližně na úrovni roku 2019.
- Ve srovnání se státy Evropy se Česko řadí dlouhodobě k průměru EU. Ve srovnání se sousedními státy je nejvíce osob nadměrně zatíženo v Německu (11 %), dále v Česku (8 %), v Rakousku (6 %) a nejméně v Polsku a na Slovensku (shodně 4 %). Nejvyšší podíl osob nadmíru zatížených výdaji na bydlení ze všech srovnávaných států je dlouhodobě v Řecku (v roce 2025 to bylo 26 %, tedy více než třikrát více než v Česku), naopak nejnižší podíl je na Kypru (2 %).
Hodnocení
Dlouhodobý trend
- Od roku 2005 do roku 2013 podíl domácností zatížených nadměrnými výdaji na bydlení rostl. Od roku 2014 do roku 2021 začal stabilně klesat a dostal se postupně až pod úroveň hodnoty z roku 2005. Po dvou letech výrazného růstu následovalo v letech 2024 a 2025 opět zlepšování a hodnota je tak opět nižší než před 10 lety. Dlouhodobý trend proto můžeme označit jako zlepšování.
Krátkodobý trend
- V posledních 3 letech došlo zároveň k velkému nárůstu nadměrně zatížených domácností a zároveň k následnému postupnému zlepšení. Celkově je situace tedy podobná jako před třemi lety. Krátkodobý trend lze proto označit jako stabilní. Ohrožené však zůstávají zejména domácnosti s nízkými příjmy, domácnosti v nájemním bydlení a samoživitelé a samoživitelky.
Mezinárodní srovnání
- V dlouhodobém průměru se Česko řadí k průměru zemí Evropské unie. Podíl domácností s nadměrným zatížením byl v roce 2025 nejvíce srovnatelný se Lucemburskem nebo Estonskem. Zahraniční srovnání tedy pro Česko vyznívá neutrálně.
Česko
Mezinárodní srovnání
Reziduální chudoba
Míra reziduální chudoby způsobené výdaji na bydlení představuje podíl domácností, které po uhrazení výdajů spojených s bydlením nemají dostatek finančních prostředků na zajištění základních potřeb, jako je výživa a další nezbytnosti. Jedná se o podíl domácností, kterým po zaplacení všech výdajů na bydlení zůstává disponibilní příjem nižší než 1,5násobek životního minima odpovídajícího složení dané domácnosti.
Pro mezinárodní srovnání využíváme příbuzný indikátor zachycující podíl osob, které jsou nadměrně zatížené výdaji na bydlení a zároveň se jejich příjem pohybuje pod hranicí relativní příjmové chudoby. Ta je stanovena jako 60 % mediánu příjmů v dané zemi.
Stav a vývoj
Domácnosti ohrožené reziduální chudobou tvoří asi 1 % všech domácností v Česku.
Dlouhodobě je míra reziduální chudoby vyšší v Ústeckém a Karlovarském kraji a kvůli vysokým nákladům také v Praze.
Mezi domácnosti s nejvyšším podílem reziduální chudoby patřily v roce 2025 zejména nízkopříjmové domácnosti v prvním příjmovém kvintilu (více než 3 % těchto domácností), samoživitelé a samoživitelky (3 %) a nájemníci (2 %). Mezi domácnostmi seniorů nebo vlastníků bylo naopak méně než 0,5 % domácností zasažených reziduální chudobou.
Hodnocení
Dlouhodobý trend
- Podíl domácností ohrožených reziduální chudobou v Česku je dlouhodobě spíše stabilní s mírným dlouhodobým zlepšováním. Zejména od roku 2015 do 2020 tento podíl mírně klesal a ke zlepšení došlo také v roce 2025. Dlouhodobý desetiletý trend je tak možné označit jako zlepšování.
Krátkodobý trend
- Od roku 2021 do roku 2024 jsme pozorovali vzestup indikátoru reziduální chudoby. Následný pokles v posledním roce způsobuje, že krátkodobý trend indikátoru můžeme označit jako stabilní.
Mezinárodní srovnání
- V Česku je podíl osob pod hranicí chudoby (jejich příjmy se pohybují pod 60 % mediánu disponibilního příjmu), kteří jsou zároveň nadměrně zatíženi výdaji na bydlení, 43 %. To je více, než kolik bylo naměřeno v zemích V4 i sousedních státech.
- Česko dlouhodobě nevybočovalo z evropského průměru, v roce 2025 však hodnota dosáhla osmého nejhoršího pořadí mezi srovnávanými zeměmi a je výrazně nad průměrem EU (29 %). V mezinárodním srovnání se tak situace v Česku jeví jako horší. Hodnoty jsou nejvíce srovnatelné s Norskem.
- Nejvyšší podíl osob pohybujících se pod definovanou příjmovou hranicí chudoby, kteří jsou nadměrně zatíženi výdaji na bydlení, byl v roce 2025 evidován v Řecku (83 %) a Dánsku (70 %). Nejméně to bylo naopak na Kypru (8 %).
Česko
Mezinárodní srovnání
Důstojné reziduální příjmy
Míra důstojných reziduálních příjmů představuje podíl domácností, kterým po uhrazení výdajů spojených s bydlením zbývá dostatek finančních prostředků k životu, který je většinou společnosti vnímaný jako určitý základní standard. Jedná se o podíl plně ekonomicky aktivních domácností, jejichž příjmy po odečtení výdajů na bydlení dostačují na tzv. důstojný spotřební koš.
Důstojný spotřební koš vychází z expertního odhadu projektu Minimální důstojná mzda a zahrnuje výdaje na potraviny, oblečení a obuv, dopravu, telekomunikace, zdraví a hygienu, volný čas a vzdělávání a také úspory.
Na rozdíl od většiny ostatních indikátorů je míra důstojných reziduálních příjmů vypočtena pouze pro plně ekonomicky aktivní domácnosti.
Stav a vývoj
V roce 2025 dosáhlo po uhrazení výdajů na bydlení na důstojný spotřební koš 68 % plně ekonomicky aktivních domácností. Téměř třetina všech plně zaměstnaných domácností tedy po uhrazení výdajů na bydlení na tento základní životní standard nedosáhne. Po zhoršování od roku 2021 došlo v roce 2025 opět k mírnému zlepšení.
Nejvíce domácností na důstojný reziduální spotřební koš dosáhne v Jihomoravském kraji (75 %), v Praze (75 %) a na Vysočině (74 %). Nejméně je to potom v Olomouckém (54 %), Karlovarském (57 %) a Moravskoslezském kraji (60 %). V některých krajích tedy téměř polovina plně zaměstnaných domácností po uhrazení výdajů na bydlení nedosáhne na základní životní standard.
Dlouhodobě nejhůře si v tomto indikátoru vedou domácnosti bydlící v nájmu, kterých na základní důstojný koš dosáhne méně než polovina (43 %). Pod celkovým průměrem se pohybují také samoživitelské (55 %) a mladé domácnosti (60 %).
Protože indikátor vychází z příjmů, pozorujeme výrazné rozdíly mezi příjmovými kvintily domácností. Zatímco na důstojný reziduální spotřební koš dosáhne pouze 6 % nejchudších domácností, mezi těmi nejbohatšími jsou to skoro všechny (99 %).
Indikátor je možné sledovat až od roku 2020, kdy je k dispozici Minimální důstojná mzda a z ní vycházející reziduální příjmy.
Tento indikátor závisí kromě výdajů na bydlení a příjmů domácností také na cenách dalšího zboží a služeb, které spadají do spotřebního koše. Část změny tak může být způsobena pohyby v cenách statků, které s bydlením nesouvisí.
Hodnocení
Krátkodobý trend
- Díky zlepšení v roce 2025 je situace srovnatelná s rokem 2021. Krátkodobý trend proto hodnotíme jako stabilní. Pro některé skupiny domácností však i v roce 2025 pokračovalo postupné mírné zhoršování. Oproti roku 2021 se u samoživitelů jednalo o zhoršení o 6 p.b. a u nájemníků o 5 p.b.
Česko
Subjektivní zatížení výdaji na bydlení
Subjektivní zatížení výdaji na bydlení představuje podíl domácností, které uvedly, že výdaje na bydlení pro ně představují velkou zátěž. Tento indikátor je založen na subjektivním vnímání finanční zátěže spojené s bydlením a zohledňuje osobní zkušenosti a pocity jednotlivců vůči výdajům na bydlení. Může se tedy lišit od „objektivních“ indikátorů, které používají standardní normy pro hodnocení finanční dostupnosti a udržitelnosti bydlení.
Stav a vývoj
Podíl domácností, které uvedly, že jsou pro ně náklady na bydlení velkou zátěží, v roce 2025 mírně vzrostl a dosáhl 22 %, což je asi o procentní bod více než před rokem. Nejvíce zatížené se cítí domácnosti v Libereckém (37 %), Pardubickém (36 %) a Karlovarském kraji (27 %). Ostatní kraje se pohybují kolem celorepublikového průměru nebo pod ním.
Jednoznačně nejvyšší hodnoty subjektivního zatížení vykazují samoživitelé a samoživitelky, z nichž vnímá bydlení jako velkou finanční zátěž 47 %, dále potom nízkopříjmové domácnosti (38 %) a nad průměr výrazně vybočují také nájemníci (36 %) a domácnosti s dětmi (28 %). U těchto skupin došlo také k největšímu zhoršení mezi lety 2021 a 2024. V roce 2025 se u těchto domácností subjektivní zatížení spíše stabilizovalo nebo mírně zlepšilo. Přesto se oproti roku 2021 cítí velmi zatíženo o 10 p.b. více samoživitelů a samoživitelek a o 8 p.b. více nájemníků.
Ve srovnání s vybranými státy Evropy je podíl osob vyjadřujících vysoké subjektivní zatížení výdaji na bydlení dlouhodobě výrazně nižší v porovnání s průměrem EU. Tato situace popisovala i rok 2023 (nejnovější dostupná data), kdy se v EU celkově výdaji na bydlení cítilo velmi zatíženo o 11 p.b. více domácností než v Česku.
Češi se cítili také méně zatíženi výdaji na bydlení než obyvatelé všech sousedních států. Výrazně nejvíce zatíženi se cítí Poláci (55 %), dále Slováci (32 %), Rakušané (30 %), Němci (25 %) a nakonec Češi (21 %). Celkově nejvyšší podíl osob, které vnímají zatížení výdaji na bydlení jako nadměrné, byl v roce 2023 zaznamenán v Polsku (55 %) a na Kypru (51 %). Naopak nejméně to bylo v Nizozemsku (6 %).
Hodnocení
Dlouhodobý trend
- Od roku 2013 do roku 2021 míra subjektivního zatížení výrazně klesala (z 29 % v roce 2013 na 14 % v roce 2021). I přes nárůsty zejména v letech 2022 a 2023 se domácnosti stále cítí méně zatíženy než před 10 lety a dlouhodobý trend tak lze označit za zlepšování.
Krátkodobý trend
- Mezi lety 2021 a 2023 hodnota indikátoru opět rostla, a to poměrně výrazně. I přes celkové mírné zlepšení v roce 2024 se subjektivní vnímání situace nezlepšilo pro všechny skupiny domácností. Mírné zhoršování pokračovalo i v roce 2025. Krátkodobý trend tak lze jednoznačně označit za zhoršování.
Mezinárodní srovnání
- Ve srovnání s dalšími evropskými zeměmi je míra subjektivního zatížení v Česku spíše nižší. Podobné hodnoty jako Česko dosahuje například Finsko nebo Švýcarsko. Ve srovnání se sousedními zeměmi je míra subjektivního zatížení v Česku nejnižší. Česko však stále nepatří mezi třetinu zemí s nejnižším subjektivním zatížením a mezinárodní srovnání proto označujeme za neutrální.
Česko
Mezinárodní srovnání
Prodlení s platbami za bydlení
Míra prodlení s platbami za bydlení představuje podíl domácností, které se alespoň jednou za posledních 12 měsíců dostaly kvůli finančním problémům do prodlení s placením výdajů spojených s bydlením. Mezi tyto výdaje se řadí nájemné nebo fond oprav, platby za teplo, elektřinu, plyn nebo vodu a platby hypotéky nebo půjčky na byt.
Stav a vývoj
Průměr indikátoru se v Česku dlouhodobě drží na nízké úrovni. V roce 2024 se tato situace týkala necelých 3 % všech domácností. Oproti historicky nejlepší hodnotě v roce 2021 se jedná o zhoršení menší než 0,5 p.b.
V rámci Česka však lze pozorovat regionální rozdíly v podílu domácností, které kvůli finančním problémům nemohou platit výdaje za bydlení včas. Největší podíl takových domácností byl v roce 2025 šetřením zjištěn v Libereckém (5 %), Olomouckém (5 %) a Královéhradeckém kraji (4 %). Nejnižší potom v Plzeňském a Pardubickém kraji (méně než 1 % domácností).
Tato situace opožděných plateb za bydlení se výrazně nejvíce týká domácností samoživitelů a samoživitelek (8 % domácností v roce 2025), dále domácností nájemníků (7 %) a celkově domácností s nejnižšími příjmy (7 %). Nejméně se naopak týká domácností vlastníků a seniorů (obě přibližně 1 %).
I přesto, že průměrně se situace v posledních letech příliš nezměnila, právě v těchto nejvíce zatížených skupinách došlo v letech 2023 a 2024 k nejvýraznějšímu zhoršení. U samoživitelských domácností za dva roky dokonce o 8 p.b., u nájemníků o 4 p.b. a u domácností s nejnižšími příjmy o 3 p.b. Pozitivní zprávou je, že v roce 2025 se situace právě u těchto domácností začala opět zlepšovat.
Pravidelnost plateb za bydlení je v Česku nejlepší mezi všemi srovnávanými státy (prodlení se týkalo 3 % osob). V sousedních státech je situace mírně horší, 4 % v Polsku, 7 % v Německu, Rakousku a na Slovensku. Celkově nejhorší statistika je dlouhodobě v Řecku, kde se v roce 2025 do prodlení s platbami za bydlení dostalo 42 % domácností.
Hodnocení
Dlouhodobý trend
- V rámci zkoumaného období byl indikátor prodlení s platbami nejvyšší v roce 2005. Od té doby klesal až do ekonomické krize. V roce 2008 mírně stoupl a mezi lety 2009 a 2014 se držel těsně pod hodnotou 5 %. Mezi lety 2014 a 2017 hodnota indikátoru klesala až na 2,5 %, okolo této hodnoty se drží do současnosti. Dlouhodobý trend je tak možné označit za zlepšování.
Krátkodobý trend
- Přestože v celkových datech v posledních letech nepozorujeme výraznou odchylku od dlouhodobého trendu, při pohledu na specifické skupiny domácností (jako jsou samoživitelé a nájemníci) jsme zaznamenali prudký nárůst tohoto indikátoru. I když průměrná hodnota indikátoru rostla v posledních letech relativně málo, lze krátkodobý trend označit za zhoršování situace.
Mezinárodní srovnání
- Ve srovnání s vybranými evropskými státy byl podíl osob, které se v posledním roce opozdily s platbami za bydlení, v Česku nejnižší (3 %). Hodnota indikátoru se dlouhodobě pohybuje pod průměrem EU (9 % v roce 2025). Mezinárodní srovnání je tak pro Česko příznivé.