Bydlení seniorů
Domácnosti seniorů mají, obdobně jako domácnosti jiných populačních skupin, svá specifika, která významně ovlivňují jejich situaci v oblasti bydlení. Vzhledem k obecně nízké rezidenční mobilitě lze předpokládat, že určitá část seniorů zůstává bydlet v bytech nebo domech, které obývali již v předchozích etapách života, často v době, kdy domácnost tvořilo více osob. Bydlení seniorů tak do značné míry odráží jejich předchozí životní dráhu, dřívější rozhodnutí o zajištění bydlení i dlouhodobou vazbu na konkrétní místo. Nabízí se proto otázka, do jaké míry charakter současného bydlení odpovídá potřebám domácností v seniorském věku. Pozornost je věnována zejména tomu, zda jejich bydlení neklade zvýšené nároky na údržbu a energetickou náročnost a zda jeho velikost a uspořádání odpovídají současnému složení domácnosti.
Vedle samotného charakteru bydlení je podstatná také jeho finanční dostupnost. Ekonomická situace seniorů se může v průběhu času výrazně měnit, například v souvislosti s přechodem do důchodu, úmrtím partnera nebo změnou složení domácnosti, zatímco výdaje spojené s bydlením se nemusejí snižovat odpovídajícím tempem. Významnou roli přitom hraje nejen výše příjmu, ale také počet členů domácnosti a možnost sdílet fixní výdaje na bydlení. Analýza se proto zaměřuje na rozdíly mezi jednotlivými skupinami seniorů, zejména podle příjmové situace, pohlaví a typu domácnosti, a sleduje, které skupiny jsou více ohroženy vysokým zatížením výdaji na bydlení, příjmovou chudobou či dalšími formami ekonomické zranitelnosti. Zvláštní pozornost je věnována jednočlenným seniorským domácnostem a ženám, u nichž se mohou kumulovat nižší příjmy, vyšší relativní výdaje na bydlení a omezená možnost jejich sdílení.
Samostatnou otázkou je vztah mezi velikostí obývaného bytu, rezidenční mobilitou a mezigeneračním využitím bytového fondu. Část seniorských domácností zůstává po odchodu dětí nebo úmrtí partnera ve větších bytech či rodinných domech, které již nemusí plně odpovídat jejich současným potřebám, zatímco jiné domácnosti hledají bydlení odpovídající většímu počtu členů. Kapitola proto sleduje také prostorový standard seniorského bydlení a vytváří podklad pro úvahy o dobrovolné změně bydlení, mezigeneračním transferu a efektivnějším využití stávajícího bytového fondu. Cílem přitom není hodnotit setrvávání seniorů ve větším bydlení jako neefektivní samo o sobě, ale posoudit, zda existují podmínky a dostupné alternativy, které by umožnily lépe sladit charakter bydlení s potřebami domácnosti při zachování sociálních vazeb, ekonomické stability a autonomie seniorů.
Struktura seniorských domácností
Složení seniorských domácností
Pro účely této kapitoly jsou seniorské domácnosti vymezeny jako jednočlenné domácnosti osob ve věku 65 a více let a dvoučlenné domácnosti, jejichž předseda domácnosti je ve věku 65 a více let. Samostatně je sledována také podskupina dvoučlenných domácností, v nichž jsou oba členové ve věku 65 a více let. Věková hranice 65 let je v této kapitole použita jako analytické vymezení a nepředstavuje univerzální definici pojmu „senior“. Data vycházejí ze šetření EU Statistics on Income and Living Conditions (EU-SILC), které je hlavním evropským zdrojem srovnatelných údajů o příjmech, chudobě, sociálním začlenění a životních podmínkách domácností a jednotlivců.
Stárnutí populace představuje jeden z významných sociálních a demografických procesů, který se přímo promítá do oblasti bydlení. V dlouhodobém demografickém vývoji, včetně projekce na několik desetiletí, dochází k postupnému stárnutí obyvatelstva, přičemž se neustále zvyšuje počet seniorů a roste jejich podíl v populaci. Význam seniorských domácností v období 2005-2025 výrazně rostl, a to jak v absolutním počtu, tak v jejich podílu na všech domácnostech. Celkový počet seniorských domácností vzrostl přibližně z 850 tisíc v roce 2005 na více než 1,3 milionu v roce 2025. Jejich podíl na všech domácnostech se současně zvýšil zhruba z 21 % na 29 %. Nejvýraznější růst je patrný u jednočlenných seniorských domácností. U dvoučlenných seniorských domácností růst v posledních letech spíše stagnuje. To může ukazovat na postupnou změnu struktury seniorského bydlení směrem k častějšímu samostatnému bydlení seniorů.
Jednočlenné seniorské domácnosti
Většinu jednočlenných seniorských domácností tvoří ženy. V roce 2005 připadalo na ženy téměř 80 % jednočlenných seniorských domácností, a i v roce 2025 jejich podíl zůstává vysoký, kolem 73 %. Lze to spojovat zejména s vyšší nadějí dožití žen, častějším ovdověním žen ve vyšším věku a skutečností, že ženy ve stáří obecně častěji žijí bez partnera. Podíl mužů se však postupně zvyšuje a genderová struktura jednočlenných seniorských domácností se mírně vyrovnává.
Regionální distribuce domácností
Mezi jednotlivými kraji existují výrazné rozdíly nejen v absolutním počtu seniorských domácností, ale také v jejich zastoupení mezi všemi domácnostmi. Nejvyšší absolutní počty se soustřeďují především do Prahy a dalších populačně velkých krajů, zatímco nejnižší hodnoty vykazují Karlovarský a Liberecký kraj. Samotný počet seniorských domácností tak do značné míry odráží velikost populace daného regionu.
Odlišný obraz však poskytuje jejich relativní zastoupení. Nejvyšší podíl seniorských domácností vykazuje Královéhradecký kraj, kde tvoří přibližně třetinu všech domácností. Vyšší zastoupení je patrné také v Olomouckém kraji, na Vysočině a v Pardubickém kraji. Na opačném konci regionálního srovnání stojí Praha a další kraje s relativně nižším podílem seniorských domácností. Nižší zastoupení ve velkých městských centrech může souviset s vyšší koncentrací pracovních a studijních příležitostí, které přitahují mladší obyvatele. Regionální rozdíly však zároveň odrážejí věkovou strukturu populace, migrační pohyby, suburbanizaci, dostupnost bydlení i dlouhodobý demografický vývoj jednotlivých krajů.
Rozdílné zastoupení seniorských domácností mezi kraji potvrzuje, že potřeby spojené s bydlením seniorů mají výrazný regionální rozměr. Znalost těchto rozdílů je důležitá především pro plánování bytové politiky a navazujících sociálních, zdravotních a dopravních služeb. Kraje a obce s vyšším zastoupením seniorských domácností mohou v budoucnu čelit zvýšené poptávce po bezbariérových úpravách bytového fondu, terénních a pečovatelských službách, dostupné zdravotní péči, veřejné dopravě či menších a finančně dostupných bytech.
Zvláštní význam má tato problematika ve venkovských a periferních oblastech, kde může větší obytný prostor kontrastovat s horší dostupností základních služeb, jako jsou obchody, lékárny, zdravotní péče či veřejná doprava. Právě dostupnost těchto služeb přitom významně ovlivňuje kvalitu života seniorů.
Charakter bydlení seniorů
Bydlení představuje ve vyšším věku jeden z klíčových faktorů ovlivňujících kvalitu života, míru samostatnosti i ekonomickou situaci domácnosti. Charakter seniorského bydlení je přitom výsledkem dlouhodobého vývoje životní dráhy domácnosti, dřívějších rozhodnutí o zajištění bydlení i vazby na konkrétní místo. Pro seniory je typické častější setrvávání v původním bydlení, které může poskytovat stabilitu a známé sociální prostředí, ale současně se s rostoucím věkem může stále více rozcházet s jejich aktuálními potřebami.
Druh domu
Senioři častěji bydlí v rodinných domech. Ve srovnání s neseniorskými domácnostmi je u seniorských domácností zastoupení rodinného bydlení vyšší, a to jak u jednočlenných, tak u dvoučlenných domácností. Neseniorské domácnosti naopak častěji žijí v bytových domech.
Rodinný dům přitom může pro seniory představovat významnou majetkovou i osobní hodnotu. Často jde o nemovitost pořízenou nebo vybudovanou v průběhu produktivního života, která je spojena s rodinnou historií, dlouhodobými sousedskými vztahy a známým prostředím. Větší prostorový standard seniorského bydlení proto nelze vnímat pouze jako projev neefektivního využití bytového fondu.
S rostoucím věkem seniorů však může docházet k nesouladu mezi charakterem rodinného domu a měnícími se potřebami jeho obyvatel. Pro rodinné domy je typický větší počet obytných místností a vyšší podlahová plocha. Větší obytná plocha v rodinných domech starší výstavby může znamenat vyšší nároky na vytápění, údržbu a opravy, zatímco samotná dispozice domu může postupně představovat fyzickou překážku. Schody, obtížně přístupné koupelny či další stavební bariéry mohou snižovat komfort a omezovat samostatnost seniorů v každodenním životě.
Počet obytných místností a plocha bytu
Nesoulad mezi velikostí domácnosti a velikostí obývaného bytu představuje významný aspekt bydlení seniorů. Z porovnání počtu obytných místností a podlahové plochy u seniorských a neseniorských domácností vyplývá, že seniorské domácnosti zpravidla disponují větším obytným prostorem vzhledem k počtu svých členů.
Při srovnání stejně velkých domácností je patrné, že senioři častěji obývají větší byty nebo rodinné domy než domácnosti bez seniorů. Tento rozdíl se projevuje jak u jednočlenných, tak u dvoučlenných domácností. Seniorské domácnosti jsou méně zastoupeny v nejmenších bytech, a naopak častěji bydlí v jednotkách se čtyřmi a více obytnými místnostmi. Podobně to můžeme pozorovat také u podlahové plochy bytů. Přestože se průměrná velikost bytů dlouhodobě zvyšuje u obou skupin, v posledních letech dosahují seniorské domácnosti při stejné velikosti domácnosti vyšší průměrné podlahové plochy než domácnosti neseniorské.
Tento stav lze spojovat zejména s průběhem životního cyklu domácnosti. Senioři často zůstávají ve svém původním bydlení i poté, co se počet členů domácnosti sníží, například po odchodu dospělých dětí nebo po úmrtí partnera. Byt či rodinný dům, který v předchozích etapách života odpovídal potřebám vícečlenné domácnosti, tak může ve vyšším věku obývat pouze jeden nebo dva lidé. K relativně vyššímu prostorovému standardu seniorských domácností přispívá také jejich častější bydlení v rodinných domech, které zpravidla disponují větší podlahovou plochou a vyšším počtem obytných místností.
Z hlediska kvality bydlení nemusí být vyšší prostorový standard sám o sobě negativním jevem. Větší byt může poskytovat komfort, dostatek soukromí a možnost zachovat prostředí, na které je senior dlouhodobě zvyklý a k němuž má vytvořené sociální a emocionální vazby. Z ekonomického hlediska však může vznikat určitý nesoulad mezi velikostí bydlení, aktuálními potřebami domácnosti a jejími příjmovými možnostmi. Větší byt nebo rodinný dům je zpravidla spojen s vyššími výdaji na vytápění, energie, běžnou údržbu, opravy, a navíc u nájemního bydlení může být větší výměra bytu spojena také s vyšším nájemným. Tento problém je zvlášť významný u jednočlenných seniorských domácností, protože fixní výdaje na bydlení nese jediná osoba a nerozpočítávají se mezi více členů domácnosti.
Z hlediska bytové politiky by cílem neměl být tlak na seniory k opouštění větších bytů či rodinných domů, ale spíše vytváření dobrovolných a ekonomicky atraktivních možností změny bydlení. Menší byt může přinést nižší energetické a provozní výdaje, snazší údržbu a při vhodném dispozičním řešení také lepší bezbariérovost. Pokud by navíc byl dostupný v původní lokalitě, umožnil by seniorům zachovat stávající sociální vazby, známé prostředí i návaznost na služby.
V praxi je však rozhodování o stěhování složitější. Původní bydlení má pro seniory často význam, který přesahuje jeho ekonomickou hodnotu. Je spojeno s dlouhodobými sousedskými vztahy, rodinnou historií, vzpomínkami a pocitem bezpečí. Přestěhování proto může znamenat nejen změnu bytových podmínek, ale také oslabení sociálních vazeb a ztrátu známého prostředí. Zároveň nemusí být vhodné menší bydlení v dané lokalitě vůbec dostupné a přesun z vlastnického bydlení do tržního nájmu nemusí automaticky znamenat výrazné snížení výdajů.
Vhodným směrem je proto rozšiřování nabídky menších, bezbariérových a provozně úsporných bytů, ideálně v lokalitách, kde senioři již žijí. Současně je důležitá podpora energetických renovací, bezbariérových úprav stávajícího bydlení, příspěvků na bydlení a poradenských služeb. Takový přístup odpovídá i Strategickému rámci přípravy na stárnutí společnosti, který mezi priority řadí dostupnější a bezbariérové bydlení pro seniory (MPSV, 2020).
Stáří domu
Seniorské domácnosti jsou ve větší míře soustředěny ve starším bytovém fondu. U jednočlenných i dvoučlenných seniorských domácností tvoří významnou část bydlení objekty postavené zejména v období 1961–2000, zatímco novější výstavba je zastoupena méně než u srovnatelných neseniorských domácností. Tento rozdíl je patrný především u bytů a domů postavených po roce 2010, které častěji obývají neseniorské domácnosti.
Vyšší zastoupení seniorů ve starším bytovém fondu může souviset s jejich nižší rezidenční mobilitou a s tendencí setrvávat v dlouhodobě obývaném či původním bydlení.
Právní důvod užívání
U jednočlenných seniorských domácností je oproti ostatním typům domácností výraznější zastoupení bydlení u příbuzných či známých. Zároveň je v čase patrná změna struktury bydlení – podíl nájemního bydlení postupně klesá, zatímco bydlení u příbuzných a známých nabývá na významu. Tento posun může souviset s rostoucí potřebou podpory ve vyšším věku, finančními důvody nebo snahou zůstat v blízkosti rodiny a sociálního zázemí.
Finanční udržitelnost bydlení
Finanční dostupnost bydlení patří mezi významné faktory ovlivňující ekonomickou stabilitu a kvalitu života seniorů. Výše zatížení výdaji na bydlení přitom není mezi seniorskými domácnostmi rovnoměrná, ale výrazně se liší podle příjmové situace, pohlaví a složení domácnosti. Z dostupných dat ze Šetření SILC vyplývá, že nejvyššímu riziku čelí zejména nízkopříjmové a jednočlenné seniorské domácnosti, přičemž nepříznivější situace je patrná u žen.
Významným faktorem je především výše příjmu. Domácnosti v nejnižším příjmovém kvintilu vykazují výrazně vyšší podíl nadměrného zatížení výdaji na bydlení než domácnosti ve vyšších příjmových skupinách. S rostoucím příjmem zatížení rychle klesá, což ukazuje, že příjmová situace domácnosti zásadně ovlivňuje její schopnost hradit výdaje spojené s bydlením. Samotná velikost nebo typ bydlení proto nemusí představovat problém, pokud je doprovází dostatečný příjem. Riziko může vzniknout zejména při kombinaci nízkých příjmů a relativně vysokých fixních výdajů.
Výrazné rozdíly jsou patrné také mezi muži a ženami. Seniorky mají v celém sledovaném období nižší disponibilní příjmy než senioři a současně vydávají na bydlení větší část svých příjmů. Častěji jsou rovněž ohroženy příjmovou chudobou. Tento rozdíl lze spojovat nejen s nižšími příjmy žen ve vyšším věku, ale také s jejich častějším zastoupením v jednočlenných domácnostech. Po ztrátě partnera totiž zůstávají výdaje na bydlení převážně zachovány, zatímco domácnost přichází o část příjmů a možnost sdílet fixní výdaje.
Právě jednočlenné seniorské domácnosti se jeví jako zvlášť zranitelná skupina. Nadměrné zatížení výdaji na bydlení je u nich několikanásobně vyšší než u dvoučlenných domácností. Klíčovou roli zde hraje nemožnost rozdělit výdaje na vytápění, energie, služby, údržbu nebo nájem mezi více členů domácnosti. Pokud navíc senior zůstává ve větším bytě či rodinném domě, který dříve obývala vícečlenná domácnost, může se nesoulad mezi výší příjmů a výdaji na bydlení dále prohlubovat.
Celkově se ukazuje, že seniorské domácnosti nelze z hlediska finanční dostupnosti bydlení chápat jako homogenní skupinu. Rozdíly podle výše příjmu, pohlaví a počtu členů domácnosti jsou často výraznější než rozdíly mezi jednotlivými věkovými skupinami seniorů.
Pro účely této podkapitoly představuje míra zatížení výdaji na bydlení průměrný podíl disponibilních příjmů, který vydá domácnost na výdaje spojené s bydlením, a míra nadměrného zatížení výdaji na bydlení představuje podíl domácností, jejichž výdaje na bydlení přesahují hranici 40 % disponibilních příjmů a jsou tedy považovány za nadměrně zatížené.
Příjmy jednočlenných seniorských domácností
Medián ročního disponibilního příjmu seniorských domácností dlouhodobě roste, výrazněji zejména po roce 2020. Muži mají po celé sledované období vyšší příjmy než ženy, přičemž rozdíl se v posledních letech spíše zvětšuje. I přes růst příjmů tak zůstává patrná příjmová nerovnost mezi seniory podle pohlaví.
Zatížení podle pohlaví
Ženy jsou výdaji na bydlení dlouhodobě zatíženy více než muži. Rozdíl je patrný po celé sledované období a souvisí mimo jiné s jejich nižšími disponibilními příjmy. U obou skupin zatížení v posledním desetiletí spíše klesá, i když v roce 2023 došlo k výraznějšímu nárůstu.
Zatížení podle věku
Podíl příjmů vydávaný na bydlení se mezi jednotlivými věkovými skupinami seniorů příliš výrazně neliší a v průběhu času se jejich hodnoty sbližují. V posledních letech jsou nejvíce zatíženi senioři ve věku 70–79 let, zatímco skupina 80+ vykazuje zpravidla o něco nižší hodnoty. U všech skupin je patrný pokles kolem roku 2021, následovaný dočasným nárůstem v roce 2023.
Zatížení podle složení domácnosti
Jednočlenné seniorské domácnosti vydávají na bydlení výrazně větší část svých příjmů než dvoučlenné seniorské domácnosti. Podíl výdajů na bydlení se ve sledovaném období pohybuje převážně kolem 30–36 % příjmů, zatímco u dvoučlenných seniorských domácností zhruba kolem 18–24 %. Rozdíl je tedy dlouhodobý a poměrně stabilní. Významnou roli zde hraje možnost rozdělit náklady na bydlení mezi více členů domácnosti, zatímco samostatně žijící senior je musí hradit z jediného příjmu.
Ještě výraznější rozdíly ukazuje ukazatel nadměrného zatížení výdaji na bydlení. U jednočlenných seniorských domácností dosahuje v některých letech přibližně 30 % a více, zatímco u dvoučlenných seniorských domácností se většinou pohybuje pouze v jednotkách procent.
Přestože zatížení v dlouhodobém pohledu spíše klesá, samostatně žijící senioři zůstávají nejohroženější skupinou.
Zatížení podle příjmů
Domácnosti seniorů v nejnižším příjmovém kvintilu vydávají na bydlení dlouhodobě výrazně větší část svých příjmů než domácnosti ve vyšších příjmových skupinách. S rostoucím příjmem míra zatížení výdaji na bydlení systematicky klesá. Rozdíly mezi kvintily přetrvávají po celé sledované období, přestože u většiny skupin došlo v posledních letech k určitému poklesu zatížení.
Ještě výraznější příjmové rozdíly se projevují u nadměrného zatížení výdaji na bydlení. Nejvíce jsou jím ohroženy domácnosti v nejnižším příjmovém kvintilu, zatímco s rostoucím příjmem jeho výskyt výrazně klesá a u nejvyššího kvintilu se pohybuje pouze v jednotkách procent. Příjmová situace tak představuje jeden z klíčových faktorů ovlivňujících finanční dostupnost bydlení seniorských domácností.
Ohrožení příjmovou chudobou
Ženy jsou příjmovou chudobou ohroženy výrazně častěji než muži. Rozdíl mezi oběma skupinami je patrný po celé sledované období a v některých letech se ještě zvyšuje. Vývoj navazuje na předchozí zjištění o nižších příjmech žen a jejich vyšším zatížení výdaji na bydlení. Seniorky tak představují ekonomicky zranitelnější skupinu než senioři.
Zatížení podle velikosti bytu
U jednočlenných seniorských domácností ve vlastnickém bydlení se ukazuje, že s rostoucí velikostí bytu či počtem obytných místností roste také podíl příjmů vynakládaných na bydlení. U největších bytů se zatížení v některých letech přibližuje až ke 40 % disponibilního příjmu. Protože tyto domácnosti nehradí nájemné, vyšší nákladovost souvisí zejména s provozem bydlení, především s energiemi, vytápěním, údržbou a dalšími pravidelnými výdaji spojenými s vlastnictvím nemovitosti. Výrazný nárůst po roce 2021 je časově konzistentní s obdobím energetické krize a rychlého růstu cen energií. Tento vývoj pravděpodobně zasáhl právě větší byty a domy výrazněji, protože jejich provoz a vytápění jsou energeticky náročnější.
Závěr
Ekonomická zranitelnost seniorů je výrazně spojena především s nízkým příjmem, jednočlenným uspořádáním domácnosti a ženským pohlavím. Nejproblematičtější situaci tak mají zejména samostatně žijící seniorky s nízkými příjmy, protože kombinují nižší příjmy s nutností hradit výdaje na bydlení pouze z jednoho rozpočtu. Vyšší zatížení výdaji na bydlení je častěji spojeno s větší podlahovou plochou a vyšším počtem obytných místností. Pokud senior po zmenšení domácnosti zůstává ve větším bytě nebo rodinném domě, může kombinace nižšího příjmu, absence sdílení nákladů a vyšší provozní náročnosti bydlení vést k výraznějšímu finančnímu zatížení.
Řešení bytové situace seniorů by mělo být založeno především na rozšiřování možností, nikoli na tlaku na změnu stávajícího bydlení. Vzhledem k tomu, že senioři často žijí ve větších rodinných domech nebo bytech, ve starším bytovém fondu a současně mají ke svému bydlení silné sociální a emocionální vazby, je vhodné podporovat jak setrvání v původním bydlení, tak dobrovolnou možnost přestěhování do vhodnějšího typu bydlení.
V případě setrvání ve stávajícím bydlení je důležitá podpora bezbariérových úprav, energetických renovací a opatření snižujících výdaje na provoz a údržbu domácnosti. Významnou roli mohou sehrát také dostupné poradenské služby, které seniorům pomohou posoudit technické, finanční i sociální možnosti dalšího bydlení. U domácností, pro které se stávající bydlení stává prostorově, fyzicky nebo finančně nevhodné, by měla existovat dostupná alternativa v podobě menších, bezbariérových a provozně úsporných bytů.
Klíčové je, aby takové bydlení bylo dostupné, pokud možno v původní nebo blízké lokalitě, protože zachování sociálních vazeb, známého prostředí a dostupnosti služeb může být pro seniory stejně důležité jako samotné parametry bytu. Součástí řešení by proto měla být také širší nabídka různých forem seniorského bydlení, rozvoj dostupného nájemního bydlení a podpora služeb umožňujících co nejdelší samostatné bydlení. Opatření bytové politiky by tak měla reagovat nejen na velikost a technický stav bydlení, ale také na ekonomickou situaci domácností, míru jejich soběstačnosti a jejich vazbu na místo.
V širší perspektivě je vhodné uvažovat také o tom, jak podpořit efektivnější využití stávajícího bytového fondu a přirozený mezigenerační transfer bydlení. Pokud má senior možnost dobrovolně přejít do menšího či vhodněji uzpůsobeného bydlení, může se větší byt nebo rodinný dům uvolnit pro vícečlennou domácnost, případně být převeden na mladší generaci v rámci rodiny. Takový proces může přispět k lepšímu využití existujících bytových kapacit bez nutnosti spoléhat pouze na novou výstavbu. Předpokladem je však dostatečná nabídka atraktivních alternativ pro seniory a nastavení podmínek tak, aby změna bydlení nebyla vnímána jako ztráta jistoty či ekonomické znevýhodnění.
Z hlediska bytové politiky proto může být vhodné podporovat nástroje, které usnadní dobrovolnou bytovou mobilitu a mezigenerační převody, například dostupné poradenství, podporu stěhování, úpravy bytů, dělení větších bytových jednotek nebo vznik menších bytů v rámci stávající zástavby. Smyslem těchto opatření by mělo být vytvoření širší škály možností, které umožní lépe sladit velikost a charakter bydlení s aktuálními potřebami domácností a současně efektivněji využívat již existující bytový fond.
Pozornost je zároveň vhodné zaměřit na jednočlenné seniorské domácnosti, zejména na nízkopříjmové seniorky, které jsou nejvíce vystaveny vysokému zatížení výdaji na bydlení a riziku příjmové chudoby. Rostoucí význam bydlení u příbuzných či známých může současně ukazovat na potřebu větší podpory mezigeneračního soužití a neformální péče. Vedle podpory dostupného bydlení je proto důležité zachovat cílené nástroje finanční pomoci, podporovat služby umožňující samostatné bydlení a vytvářet podmínky, aby případný přesun k rodině nebo do jiného typu bydlení byl skutečně dobrovolnou volbou, nikoli důsledkem finanční nouze.